Občas přemýšlím, jak jednoduché prosté věci dělají mnohdy člověku větší radost než umělé. Pro mě je velice těžké najít rovnováhu mezi těmito dvěma živly. Na jednu stranu je nejjednodušší prostě vzít mobil, jít na sociální sítě a dostat dopaminovou raketu. Stane se, že mám pocit brutálního návalu uspokojení a pak nechci dělat nic jiného. A v tom je ten problém podle mě. V tu chvíli mě nebaví nic jiného a člověka to vystřelí jakoby do jiného světa. Ale jakmile se po několika hodinách z toho šílenství odpoutám, nemám náladu nic moc dělat. Zjistím, že jsem po dobu konzumace obsahu vlastně nic nejedl, nepil a potřebuji na záchod. Má to vůbec cenu? Nic rozumného jsem neudělal, akorát mám vymletý mozek a k tomu všemu jsem zanedbal základní potřeby. Tím se dostávám k jádru textu. Takové prosté činnosti, jako je třeba posekání trávníku, nebo krátká jízda na kole, mě náplní nějakým mnohem hlubším pocitem radosti, i když je to hůře dosažitelné jako předešlý způsob. Přece jenom, je lehčí vzít mobil do ruky než vytáhnout kolo a jet. Ukázat se mezi lidmi než sedět doma.